Asi jsem si vůbec nepředstavovala, co všechno zahrnuje starost o štěňata. Však hlavně fena se postará, ne? Jenže pak najednou máte 10 kousků v bedně, což je vynikající paměťové cvičení. Nejenže stále počítáte do desíti (sakra, jen devět, kde je, kde je, kde je!!! - aha zalezl pod podložku.... ufff), ale trénujete svoje kombinační schopnosti při přikládání k těm lepším "mlékomatům". U mně se navíc objevuje, jak jsem si soukromě nazvala, syndrom náhradní matky. Matky to asi znají. Když jsem kojila naší malou Anežku, občas jsem se s hrůzou vzbudila a hledala jí v posteli. Ona přitom spokojeně spala vedle v kolíbce. Podobné to mám teď se štěňaty - prostě se vzbudím politá studeným potem a štrachám po posteli a prohmatávám každý záhyb :-). Bude třeba důkladné zrelaxování! 

Nemohu se ještě zdaleka nazývat pejskařem, mám jen 4 a kousek let zkušeností. Chápu, že někteří lidé mohou a někdy i oprávněně mají ze psů (obzvláště větších) strach, respektive se bojí toho, že je majitel nedostatečně zvládá. Reakce některých v úplně bezproblémových situacích mě ale mírně pobuřují a dopalují. 

Na vycházkách máme psa na volno, ale jakmile se blíží lidé nebo cyklista/auto, psa preventivně přidržíme (respektuji obavy ostatních). Jsme zodpovědní, asi tak ale nevypadáme :-)?. Během několika posledních měsíců jsem zažila dvě situace, které mě mírně "pocuchaly nervy".

Na jedné z vycházek jsme vyrazili i s kočárkem pěšinou mezi poli. Nikde nikdo široko daleko, jen louky a pastviny. Pes pobíhal v našem dosahu. Přiblížilo se k nám teréní auto, psa jsme přivolali a čekali na jeho projetí. Auto se u nás zastavilo a řidič nás dosti důrazně požádal ať si dáme psa na vodítko. Absolutně jsme nepochopili důvod. I kdyby to byl majitel pastvin či myslivec, pohybovali jsme se po značené turistické cestě zcela spořádaně (všichni). Další příběh se stal nedávno, kdy jsme dojeli na konec obce, kde jsme nechali auto a pokračovali dále po asfaltové cestě (opět značená turistická). Paní nedaleko ještě pracovala na neohrazené zahrádce, Alexis jsem si dala na vodítko (určitě by se rozhodla vykonat potřebu někde poblíž :-)). Poté, co jsme paní i zahrádku přešli dostala fenka volno a v poklidu jsme pokračovali. Milá paní za námi nezapomněla volat, ať si dáme psa na vodítko, že tam po cestě chodí lidé. Samozřejmě, že po cestě mohou jít lidé, proto nebudu mít psa neustále na vodítku. 

Opět říkám, že chápu, že mají lidé různé zkušenosti, ale zkuste to nechat na majiteli psa - předpokládám, že jsou soudní a ví, co si mohou dovolit. Nám to pak docela otráví krásný den (na chvilku :-)).

Tak jsme zjistili, že nás náš hovík velmi pozorně sledoval a ve 4 letech si začal otevírat vstupní dveře. Nejdřív jsme mysleli, že jsme prostě dveře špatně dovřeli a pes, jak se opřel, je tím otevřel. Ale opakovalo se to ještě několikrát a vždy to bylo spojeno s "ránou". Stále nevíme, jak přesně to dělá :-). Jediné štěstí zatím je, že si je neotevírá v noci, to je v boudě a ještě ho to nenapadlo.... Teď nám ale trochu marodí a je vevnitř v předsíni. A dneska si otevřela i zevnitř ....:-)

Je to otrava..... venku docela příjemné teploty, bez sněhu a deště a já prostě musím být zavřená doma a ležet a léčit se. Už mě to dost nebaví a tak si vymýšlím všechno možné, abych se zabavila. Paníčci z toho nemívají často velkou radost (kradu na co přijdu - oblečení) :-). Výrůstek na nose se začíná úspěšně hojit, takže tam to vypadá moc dobře. Nachlazení stále mírně patrné, klidový režim do konce ledna a pak mě začnou pomalu zaměstnávat (a to bude určitě sníh a vítr a déšť a budu muset být venku v boudě - ajajaj).

V neděli bylo nádherné jarní počasí a tak panička neodolala a udělala mi staré, krátké motivační stopy. Prý se mi povedly :-). Ale dokud se úplně nevyléčím, nechce panička nic podceňovat, aby si nezkazila i to málo, co mi jde.

Dnes byl spuštěn náš nový blog. Prosím sledujte jej, budeme se snažit přinášet vždy aktuální informace. Číst zprávy tohoto blogu je možné i přes RSS kanál.